Tento trajekt vyplouvá z města Tarifa, které je nejjižnějším bodem Španělska a je 100 km od Algeciras. Do Tarify se ale nebudete muset dostat sami – v ceně vstupenky je zahrnuta doprava do jejího hlavního přístavu, kde vás bezpečně nalodí na vytoužený trajekt.
Pokud jde o náklady, cena vstupenky není příliš „kousavá“ – pouze 42 eur. Alespoň pro Evropu to není moc drahé.
Před nástupem je potřeba projít hraniční kontrolou a získat odletové razítko. V mém případě šlo vše rychle a bez zbytečných otázek, jako v mnoha jiných – opustit Evropu není vstup, kde mohou i mrknout. A mnoho dalších nebylo zadrženo, orazítkováno a propuštěno.
Pak jsme se začali nořit do trajektu.
Co se mi u vchodu nelíbilo, byla malá skříňka se třemi policemi na kufry. Přirozeně se do ní všechno nevešlo, a protože jsem moc nespěchal, musel jsem si tašky dát hned vedle opřený o zeď.
A pak jsme šli na palubu.
Byla tam prostorná hala, několik barů s kávou, jídlem a pitím po obou stranách a hromada lidí, z nichž někteří už byli ve frontě na další, marockou hraniční kontrolu. Tam dupali ještě rychleji než na španělské kontrole – Maročané jsou Maročané. Chytří kluci.
Po získání vstupního razítka do Maroka, i když jsme do něj ještě nevstoupili, se všichni vydali na volná místa – v prostorné hale jich bylo dost. Seděl jsem u okna a díval se.
Vyrazili jsme. Den byl jasný a horký, Španělsko se začalo pomalu rozplývat v tajemném oparu, jeho pobřeží bylo čím dál méně vidět, v duši mi bylo trochu smutno – Evropa, ve které jsem strávil skoro rok a půl, skončila, a zůstal někde tam, na druhé straně Gibraltarského průlivu.
No nic, celé ty roky a půl jsem s dětskou trémou čekal na Maroko a po celou dobu jsem se opakovaně duševně vracel do jedné z mých oblíbených východních zemí, kterou jsem se nejprve rozhodl navštívit na doporučení kompletně r. šance.
Moje touha po Evropě tedy rychle opadla. A přiznám se, že mi to moc nechybělo – ani se mi to nijak zvlášť nelíbilo. V některém z příštích článků vám řeknu více o mé cestě tam – nenechte si ji ujít!
Pokud jde o Gibraltar, v určitém okamžiku jsme vyšli na otevřené moře a břehy nebyly vůbec vidět. Byl jsem velmi překvapen, protože jsem si myslel, že je to jen 14 kilometrů (to je číslo, které mi Maročané vždy říkali). Ale bylo to 2,5krát delší.
Navíc jsme se alespoň na hodinu plavili do Tangeru, nejsevernějšího přístavu Maroka. No, možná 50 minut, ale ne méně. Celkově bylo vše docela pohodlné, žádné další služby na palubě.
Dříve nebo později by Gibraltar zasáhly silné vlny (protože tam se Středozemní moře stýká s Atlantským oceánem). Přišly zcela nečekaně a stejně nečekaně se mi začala točit hlava. Nikdy předtím jsem si ničeho takového nevšiml.
Každopádně asi po hodině se objevily bílé mešity a budovy starověké medíny v Tangeru. Okamžitě jsem ucítil, jak se mi v hrudi rozlilo teplo – konečně to dlouho očekávané Maroko.
Pamatuji si ten pocit, který jsem měl, když jsem vystoupil z trajektu na molo v Tangeru – jako by se moje duše usadila na svém místě. V Evropě jsem se z nějakého mystického důvodu vždy cítil mimo.
Je to zvláštní pocit. Ne nadarmo se Západu říká „bezduchý“ 🙂
Toto je příběh mého přejezdu Gibraltarem na trajektu ze Španělska do Maroka.